Život a práce na Prudhoe Bay

Prudhoe Bay leží na severním okraji Aljašky u Severního ledového oceánu. Zemský povrch zde v létě roztává maximálně do hloubky 60 cm. Pod touto vrstvou se nachází permafrost neboli trvale zmrzlá vrstva horniny, dosahující až nějakých 60 m pod zemský povrch. Srážky zde nejsou nijak vysoké, za zimu zde kupříkladu většinou nenapadne více než 20 cm sněhu, přesto je tato oblast klasifikována jako mokřiny.

Prudhoe Bay leží na severním okraji Aljašky u Severního ledového oceánu. Zemský povrch zde v létě roztává maximálně do hloubky 60 cm. Pod touto vrstvou se nachází permafrost neboli trvale zmrzlá vrstva horniny, dosahující až nějakých 60 m pod zemský povrch. Srážky zde nejsou nijak vysoké, za zimu zde kupříkladu většinou nenapadne více než 20 cm sněhu, přesto je tato oblast klasifikována jako mokřiny. Je to proto, že když sníh v pozdním jaře konečně roztaje, nemá díky nepropustnému permafrostu kam odtéci a na povrchu se pak vytváří tisíce jezírek.

Je to ráj pro vodní ptactvo jako je sněžná husa jichž sem v tomto období přilétá na tisíce. Vyvádějí zde mladé a na podzim zase odlétají na jih (kupříkladu až do Nového Mexika) kde přečkávají zimu v chráněné oblasti na Rio Grande, kterou najdete na mapě pod názvem Bosque Del Apache jižně od Socorra. Hlavním “nepřítelem“ hus je zde polární liška, ale její přítomnost je naprosto nezbytná, neboť by neměl kdo odstraňovat nemocné a geneticky nepovedené ptáky. Po sněžné huse je zde nejpočetnějším živočišným druhem polární sob. Oblast je hustě zarostlá trávou, která je schopná v letním období “pokrýt poptávku“ asi 130000 hlavého stáda. Tomuto divu světa se nevyrovnají počtem ani největší stáda pakoňů v Africe. Stádo má také svoje jméno, které je odvozeno od jména řeky Porcupine (což znamená něco jako dikobraz, v Kanadě pod jménem Ursoun). Stádo sem přichází na jaře od východu z Kanady a samice zde vrhnou mláďata, která musejí do zimy nabrat všechnu sílu a energii aby přečkali tuhou severskou zimu. Tráva, která je touto energií zásobuje, zde má možnost růst až 24 hodin denně, díky letnímu polárnímu slunci, které zde v této době nezapadá. Vzácností je zde pižmoň, který svým původem pochází z doby poslední doby ledové a jeho předci žili spolu s mamuty. Je chráněným druhem, který je velice plachý a citlivý na změny životního prostředí.

Život arktické tundry je navzdory schopnosti přežít v drsnému počasí velice choulostivý. Narušené ekologcké prostředí se za těchto drsných podmínek obnovuje velice pomalu a proto je třeba k této oblasti přistupovat s mimořádnou obezřetností. Od třicátých letech se americké naftové společnosti začaly zabývat možností těžby ropy v této oblasti. O její existenci věděli od eskymáků, kteří ji používali v omezeném množství k vaření a svícení. První pokusy však byly neúspěšné, a to hlavně proto, že vrty nebyly dostatečně hluboké. Až konečné na přelomu 60-tých a 70-tých let se v hloubce 2700 m narazilo na bohatá ložiska ropy a zemního plynu. Během několika málo let se krajina změnila k nepoznání. Investovaly se miliardy dolarů a ropa začala téct potrubím přes celou Aljašku až do přístavu Valdez na jižním okraji Aljašky.

Severní oceán k dopravě nelze využít, neboť je velkou část roku zamrzlý a taky u pobřeží nedostatečně hluboký, aby umožnil těžkou námořní dopravu. Ledovce trvale pokrývají povrch již nějakých 30 km od pobřeží, a v zimě zasahují až k pevnině. Letní teploty se zde typicky pohybují kolem 0°C až 10°C, v zimě pak -30°C až -40°C, -70°C však nebývá mimořádnou událostí. Zajímavé na první pohled je, že přes zimu zde pracuje asi 3000 lidí, zatímco v létě pouze 1500. Důvodem k této zdánlivé nelogičnosti je pravě sama příroda. V zimě je na povrchu sníh a povrch je tvrdý a zmrzlý. Sníh chrání choulostivou přírodu, tvrdý povrch umožňuje snadnou dopravu. Není třeba budovat štěrkové cesty, které by se staly trvalou jizvou na tváři krajiny. Místo nich se budují v zimě ledové cesty, které slouží stejně dobře, avšak na jaře roztají a krajina zůstane netknutá. Některá původní ložiska ropy budou do 8 let vyčerpána. Olejářské firmy mají přísnou dohodu se státem Aljaška, že po vytěžení ropy se musí krajina celkově uvést do původního stavu. Štěrk ze stávajících cest odvést, potrubí demontovat a základové pilíře vytáhnout a odstranit.

Navzdory těmto nákladům se podnikání vysoce vyplácí. Být najat na práci v Prudhoe Bay není snadné. Často je to systém “koho znáš“. Výplaty se zde i pro nekvalifikované dělníky pohybují vysoce nad americký průměr. Nejhorší výplata je zde prý okolo $17 na hodinu. Běžně však $20 až $30 na hodinu. A to tady ani není za co peníze utratit. Ubytování a strava je zadarmo. Letenky do Anchorage jsou jednou za rok taky placené. V Prudhoe Bay je letiště s mezinárodním spojením.

Jelikož se dnes odhaduje životnost původních vrtů na nějakých 8 let, společnosti investují do průzkumu nových ložisek ropy. Ty spočívají především v seismickém mapování. Největší kontrakt zde má Western Geophysical se sídlem v Denveru, Colorado. Konvoje vibračních vozů vyjíždějí v zimních měsících do zamrzlé tundry. Vibrace vyslané z těchto vozidel prostupují zemský povrch do hloubky mnoha kilometrů. Odrážejí se od nepropustných či méně propustných zemských vrstev a vracejí se zpět na povrch, kde je zaznamenávají speciální mikrofony (geophones). Ze zpoždění signálu, který je současně vyslán z několika rozmístěných vozidel, lze pak vytvářet trojrozměrné mapy, které slouží geofyzikům ke studiu podloží. Ti pak navrhují místa budoucích ropných vrtů.

Je velice sympatické, že tyto operace se provádějí s ohledem na křehkou Aljaškou přírodu a doslova všichni dbají, aby po nich nezbyla ani stopa. Přesto však na dodržování zákonů na ochranu prostředí dohlíží inspektoři jak státních tak federálních orgánů. Ti navštěvují na jaře po roztáni sněhu všechna místa zimních operací a kontrolují, jestli nedošlo ke znečištění a podobně. V tundře není mnoho orientačních míst a ani podrobné mapy nemají mnoho užitné informace pro navigaci. Proto zde všichni běžně používají tzv. GPS systém, což je systém na určování polohy pomocí družic. Tento systém vznikl původně pro potřeby armády koncem sedmdesátých let. Družice vysílaly rádiovým spojením svoji polohu a čas, k němuž se poloha vztahuje. Malý přijímač, pak určoval svoji polohu z měření a porovnáním svého času a času družice. Bylo třeba měřit minimálně 4 družice. Z rozdílu těchto časů a známé rychlosti světla, se dala spočítat vzdálenost. Protnutím 3 vzdáleností pak vyšly souřadnice hledané polohy. Jelikož se však polohy družic neustále mění díky nerovnoměrnému gravitačnímu poli země, je takováto poloha přesná asi “pouze“ na 30 metrů. To je však běžně dostačující, a tak se brzy z vojenského systému stal systém, který dnes pro navigaci používá celý svět. Dnes lze běžně koupit za $100 malý přijímač velikosti kalkulačky, který vám určí polohu do několika minut. V bílé tundře bez orientačních bodů je takovýto pomocník k nezaplacení a často na něm závisí i život.

Pokračování příště?...možná za dva roky, jestli se podaří vystup na Mt.McKinley

Spoustu nádherných fotografií autora tohoto článku z různých míst USA najdete na serveru http://community.webshots.com/user/geosurveys

Tento článek je součástí seriálu Aljaška. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Daniel (2009-11-17 19:50:06 | 94.113.145.139)
Dobrý večer, Chtěl jsem se zeptat jestli nevíte jak se v Prudhoebay k práci jako kuchař?Můj děda žije v americe a říkal,že tam pracoval jeho znamý a da se tam prý slušně vydělat i když prý to není uplně zadarmo.Děkuji Daniel

Diashow Aljaska 2017