Zlatonosný Tmólos

Hory starověké Lýdie byly jevištěm mnoha řeckých bájí a tak nepřekvapí, že dodnes ukrývají řadu úchvatných antických památek. Někdejší pohoří Tmolos nese dnes turecký název Boz Daglari a jeho nejvyšší vrchol Boz Dag (2159 m) nezklame ani milovníky zimních sportů. Jedná se totiž o nejlepší lyžařskou destinací v celém západním Turecku, kde nezřídka napadne až metr sněhu. Pro letní turistiku je zas velkým plusem příjemné horské klima a blízkost Egejského moře, na jehož pláže je to odtud slabá hodinka autobusem.

Dnešní pohoří Boz Daglari neslo ve starověku název Tmólos a bylo dějištěm mnoha antických bájí. Impozantní ruiny chrámu bohyně Kybelé jsou hlavní atrakcí Sard. Chrám zasvěcený bohyni Kybelé byl svého času jednou ze čtyřech největších svatyní v Malé Asii. Monumentální rozměry starobylých staveb v Sardách udělají silný dojem na každého návštěvníka. O úrodnosti kraje pod pohořím Tmólos se lze přesvědčit na tradičním středečním trhu ve městě Salihli. Birgi není mrtvým skansenem a jeho malebné uličky dodnes pulsují životem. Některé pohřební mohyly na Bin Tepe svými rozměry připomínají spíše umělé hory. Turistická mapa starověké Lýdie. Palác Çakiraga Konagi je nejhonosnější stavbou v Birgi.

V této galerii je 9 obrázků. Zobraz celou galerii

Pohoří Boz Daglari leží v západní části Malé Asie a jeho zubatý hřbet od sebe odděluje úrodná údolí řek Küçükmenderes (Malý Mederes) a Gediz (řeckými bájemi opěvovaný Paktólos). Tvoří jej převážně krystalické horniny, zejména svor a břidlice. Prudká úbočí jsou holá nebo naopak hustě zarostlá nízkými a téměř neprostupnými křovisky. Výše ve svazích lze místy narazit na zakrslé duby a solitérní borovice. Nejvyšší vrcholy tvoří holé skalnaté štíty malebných tvarů. Podnebí Boz Daglari do značné míry ovlivňuje blízkost Egejského moře. Zimy jsou zde mírné a léta suchá a dlouhá. Strmé svahy se nehodí k zemědělství, navíc se nachází všude okolo dostatek vhodné půdy na březích řek. Jsou proto využívány jen k sezónnímu pasení ovcí a koz. V nižších polohách, tam kde je dostatek vody k zavlažování, pěstují domorodci fíky, olivy a víno, ze kterého se vyrábějí vynikající hrozinky, tzv. „sultánky“.

V dávných dobách byly tyto hory součástí starověké Lýdie. Pohoří neslo tehdy název Tmólos či Tmólus a bystřiny z něho stékající oplývaly zlatem, které se zde ve velkém těžilo.

Sardy bohaté zlatem

Nepochybně právě odtud pocházelo i bohatství legendárního krále Kroisa, který sídlil ve slavných Sardách. Impozantní zříceniny tohoto kdysi mocného města se nacházejí pod severními svahy hor a patří k nejpůsobivějším antickým památkám v celé Malé Asii.

Pozůstatky Sard netvoří souvislý celek, ale jednotlivá významná místa stojí oddělena. Dominantou spodní části města je honosná stavba nazývaná poněkud klamavě Synagoga (místo nemá nic společného s židovským svatostánkem, název je výrazem vděčnosti archeologů, kteří získali finance na jeho rekonstrukci od severoamerických Židů) a sousední lázně. Odtud stoupá cesta kolem různých vykopávek směrem k horám, na jejichž úpatí se nalézá chrám bohyně Artemis, někdejší svatyně bohyně Kybelé, kterou nechal postavit sám král Kroisos. Chrám patřil v době svého vzniku ke čtyřem největším stavbám v malé Asii a jeho mohutné sloupy dodnes udivují svou mohutností.

Na rozdíl od Tróje byly poloha Sard vždy známa. Jeho mohutné ruiny nešlo v krajině přehlédnout ani dva tisíce let po zániku města. Přesto teprve důkladný archeologický průzkum lokality potvrdil, že neuvěřitelné mýty obklopující toto místo nejsou jen pouhými výmysly naivních starověkých historiků. Vykopávky potvrdily, že Sardy skutečně byly svého času nevídaně bohatým městem, které prosperovalo nejen díky obchodu, ale hlavně kvůli těžbě a zpracování zlata. Krále Kroisa, muže, který se stal pro všechny časy symbolem nevyčerpatelného bohatství, nebylo již nadále možné brát jako pohádkovou postavu. Našli se dokonce i tyglíky, v nichž jeho poddaní tavili zlato. Byly vyrobeny z mědi (kovu, který byl v Lýdii objeven) a zpracovávalo se v nich nejen zlato, které přinášela říčka Paktólos, ale i zlatonosný prach z dolů objevených na úbočí pohoří Tmólos.

Konec krále Kroisa

Sardy byly zkrátka před dvaceti pěti staletími jakýmsi Klondike starověkého světa. Zlato zcela změnilo jeho význam a obyvatelům umožnilo životní styl, který ohromoval cizí návštěvníky. Předurčilo však také v konečném důsledku i zkázu města. Jak praví přísloví: pýcha předchází pád. Domýšlivý vládci Lýdie se cítily být pány svého osudu a postupně šířily svou moc za pomoci najatých cizích žoldnéřů. Všechno šlo hladce dokud se omezili na drobné války s iónskými městy a neorganizovanými kmeny divokých Kimmerů, kteří se právě začali hrnout ze severovýchodu do Malé Asie. Pak však roku 561 před n. l. dosedl na trůn „zlatý“ král Kroisos. Převzal město, které bylo na vrcholu své moci a topilo se v bohatství a přepychu. Zdálo se, že nic nemůže ohrozit jeho postavení. Byl to ovšem chybný odhad. Slavná epocha města měla skončit již za necelých patnáct let.

Zkázu přinesla na východě se nově rodící mocnost: Persie Kýra Velikého. Než se do sebe zahledění obyvatelé Sard stačili zorientovat v rychle se měnícím světě okolo, ocitli se v obležení mohutné perské armády. Samotné město dobyl ambiciózní král Kýros bez velkých potíží. Kroisos se však stačil stáhnout se svou družinou do pevnosti v horách nad městem. Její obléhání nebralo konce a patrně by bylo nakonec neúspěšné, kdyby se perští vojáci nestali jednoho dne svědky zdánlivě bezvýznamné scény: lýdskému zbrojnoši, jenž se příliš vyklonil z hradeb pevnosti, když obhlížel při hlídkové službě okolní terén, upadla náhle z hlavy bronzová helmice a skutálela se po svahu do jakési strže, které si Peršané doposud nepovšimli. Obávaje se hněvu krále Kroisa, sestoupil voják z pevnosti do rokle, tam sebral helmici a rychle zas vylezl nahoru. Vyhnul se sice trestu od svého vládce, ale zavinil pád Sard. O půlnoci perská armáda prošla strží, zaskočila obránce ve spánku a zdánlivě nedobytné pevnosti krále Kroisa se zmocnila téměř bez boje.

O tom jak poražený vládce Lýdie skončil není nic známo. Podle jedné teorie dožil v přepychu v perském zajetí. Jiné zkazky hovoří o tom, že byl popraven nebo spáchal sebevraždu.

Ve stopách Alexandrových

Místo, kde stála Kroisova horská pevnost, lze dodnes dobře identifikoval. Od Chrámu bohyně Kybelé, kde končí prohlídku běžní návštěvníci, sem lze vystoupat po strmé pěšině vedoucí místy skrz nepříjemně pichlavé houští. Na vrcholu horského hřebene stojí dokonce stále zbytky jakýchsi kamenných a hliněných zdí.

Říká se, že na toto místo vystoupil i Alexandr Veliký při svém tažení Malou Asií. Slavný Makedonec byl obdivovatelem krále Kroisa a choval k němu obdiv a nemalé sympatie, tak jako většina obyvatel Řecka, které se v minulosti nejednou radovalo z jeho velkorysých darů.

Když Alexandra při rozjímání na místě, Kroisos podlehl perské přesile, zastihla bouře provázená mohutným hromobitím, bral to jako znamení bohů. Aby si zajistil jejich náklonnost, nechal na zbytcích poslední bašty krále Kroisa zbudovat chrám zasvěcený hromovládci Diovi. Ten měl být jakýmsi symbolem znovunabytí řecké vlády nad okolní krajinou a nepochybně i zastínit níže položený chrám asijské, a tedy přeci jen poněkud barbarské bohyně Kybelé.

Dnes není po tomto chrámu ani stopa. Alexandr byl zkrátka lepší vojevůdce nežli stavitel.

Co říkají řecké báje

Ještě mnoho dalších zajímavých historek spojují dávní řečtí kronikáři s hlavním městem Lýdie. Podle nejstarších pověstí byl jeho hlavním ochráncem Hermés, bůh obchodníků. Ten také údajně přispěl k tomu, že obyvatelé Lýdie přežili všechny pohromy. Když totiž Hermovi začala vadit zpupnost Héraklova, který byl stále pyšnější na svou proslulou sílu, jal ho a prodal jako otroka Omfalé, královně lýdské, přesvědčen, že ho tím ponížil. Omfalé se však do nového sluhy z duše zamilovala a chovala ho jako v bavlnce. Héraklés prožil díky její péči mnoho let změkčilého života, byl stále domýšlivější, chodil s vlasy napuštěnými vonnými esencemi a oblékal se podle lýdské módy do tuniky z jemné, zlatem vyšívané tuniky. Nakonec se sice tento chrabrý rek a hrdina tolikerých dobrodružství sám nad sebou zastyděl. Než však tomu došlo, přivedl s královnou na svět rod Héraklovců, budoucích vládců Sard - města, které se proslavilo bohatstvím a zkažeností mravů, krutostí i zjemnělostí svých obyvatel a jehož mlhavý obraz uhnětený z mytologie i nesporných skutečností dodnes fascinuje.

Zajímavou úlohu hrají ovšem v řeckém bájesloví nejen Sardy, ale i samotné pohoří Tmólos. To například významně zasáhlo do sporu boha Pana a Apollóna o tom, kdo hraje lépe na rákosovou flétnu. Pan si myslel, že hraje lépe než bůh Apollón a odebral se proto jednou do pohoří Tmólos, aby při rozsoudilo. Oba zahráli a Tmólos pravil, že Apollón hraje lépe. Svědkem události byl slavný král Midas, který se vyjádřil neprozřetelně v tom smyslu, že hora nemá uši a Pan je lepším hudebníkem. Rozezlený Apollón mu za trest přičaroval známé oslí uši, aby mohl lépe poslouchat.

Tisíc pahorků

Mnoho pověstí a tajemství obestírá také místo zvané Bin Tepe, což znamená v překladu z turečtiny doslova Tisíc pahorků. Nejedná se o žádnou součást pohoří Boz Daglari jak by se mohlo zdát z názvu i na první pohled. Tisíc pahorků leží totiž zaprvé na opačném břehu říčky Paktólos a za druhé se jedná o vyvýšeniny umělého původu. Dávní králové Lýdie si zde na ploše mnoha kilometrů čtverečních vybudovali jakýsi gigantický hřbitov, který tvoří pravidelné mohyly často kyklopských rozměrů. Není jich sice tisíc, jak s nadsázkou tvrdí turecký název, ale minimálně několik desítek. A mnoho těch menších již patně zmizelo vlivem eroze, takže nejsou v dnešním terénu vůbec patrné.

K největším homolím na Bin Tepe patří mohyla zvedající se u silnice téměř jako první kousek za Salihli. Podle jedné z legend jde o hrob krále Midase (to je ten, co se proslavil oslíma ušima i tím, že na co sáhl, to se proměnilo ve zlato). Z lánu osázeného žlutými melouny se zvedá doslova umělá hora se základnou větší nežli fotbalové hřiště o výšce asi 50 metrů. Táhlá jizva v jejím jižním svahu vypadá jako stopa po zasypaném vchodu. Nebo jde o zbytek sondy, kterou se dovnitř snažily proniknout vykradači hrobů? A pro koho byla ve skutečnosti postavena tato gigantická hrobka? Otázek a záhad obestírá Bin Tepe bezpočet.

Nejvíce udivující není ovšem samotná velikost některých hrobů, ale především jejich počet. Vždyť i stavba těch menších musela znamenat obrovské úsilí a námahu. Podobné hroby najdeme i na jiných místech Anatólie. Nikde však nevzniklo poblíž královského sídla celé umělé pohoří. Vzhledem množství pohřebních mohyl muselo navíc patrně probíhat více staveb současně. K jejich budování musel být tedy nějaký významný důvod. Ale jaký? Prostí venkované v nich odjakživa viděli nedobytné pokladnice, kam bohatí vládci Lýdie ukryli své poklady, aby se jimi mohli i po smrti těšit. Archeologové zatím žádné uspokojivé vysvětlení nenašli a záhada Bin Tepe tak stále čeká na své vyřešení.

Skansen jménem Birgi

Antické památky jsou hlavním avšak nikoli jediným lákadlem pohoří Boz Daglari. Své kouzlo má také osmanská architektura, která se zachovala v mnoha tamních městech a vesnicích. Skutečně unikátní je především soubor starých polodřevěných domů, který tvoří staré jádro městečka Birgi. Toto svérázné místo leží přímo pod nejvyšším hřebenem Boz Daglari a patří k nejzapadlejším osadám v západním Turecku.

Birgi je bezpochyby jedním z posledních příkladů maloasijského města v původní podobě a vzácnou ukázkou toho, jak se stavělo do poloviny 20. století, tedy před betonovou mánií, která zcela zkazila architektonický ráz většiny dnešních tureckých sídlišť. Jde vlastně o jakýsi stále obydlený skansen, jenž však nevzniknul uměle a záměrně, ale jen shodou náhod a především díky své izolované poloze.

Stavby v Birgi mají obvykle masivní kamennou podezdívku a dřevěnou nástavbu s hrázděnými prvky. Vyšší patra byla budována zvláštní technikou z hliněných cihel a latí, čímž se docílilo pevnosti a pružnosti, která domům dodávala značnou odolnost vůči v této části světa poměrně častým zemětřesením. Dřevo bylo užíváno také k dekoračním prvkům. Domy měli vyřezávané okenice, dveře a nosníky. Zvláštností staveb v Birgi jsou také venkovní barevné fresky a malované dekorace. Stavení jsou postupně rekonstruována, ale mnohá se nacházejí již ve stavu, který patrně nedovolí jejich záchranu.

Nejvýznamější rezidencí ve městě je Çakiraga Konagi, kterou mnohé průvodce označují za možná nejkrásnější tradiční turecký dům v celé zemi. Stavba prošla nedávno nákladnou rekonstrukcí a nyní slouží jako muzeum. Palác si nechal postavit místní potentát Zarif Aliaga roku 1761. Zdi jsou bohatě zdobeny pestrými barvami a obrazci, jejichž námětem jsou panoramata z egejského pobřeží a přírodní motivy.

Kromě domků v osmanském stylu se ve městě nachází také mnoho muslimských památek na jeho dlouhou historii. Za zmínku stojí starobylá mešita Aydinoglu, která vznikla přestavbou z byzantského kostela, na jehož interiér byly použity mramorové sloupy ze zborcených římských chrámů. Nezvyklá ale zároveň zdařilá kombinace různorodých stavebních prvků vytváří působivou atmosféru, kterým tento svatostánek okouzlí každého návštěvníka. Za pozornost stojí také muslimská hrobka Kral Kizi Mezari.

Jako originální suvenýr si z Birgi můžete odvézt například sáček sušeného nápoje salep. To zvláštní turecké pitíčko se pije v Turecku hlavně v zimě a možní ho znáte i z některých českých čajoven. Připravuje se ze směsi sušených a rozemletých hlíz vstavačovitých rostlin (orchidejí) a podhůří Boz Dagu patří k tradičním centrům jeho výroby.

Vzhůru na Bozdag

Birgi leží přímo pod horou Boz Dag, která je nevyšším vrcholem celého pohoří a dala mu i jméno. Ještě o kousek blíže k její špičce leží stejnojmenná osada s dvěma tisíci stálých obyvatel a příjemně chladným klimatem. Jedná se patrně také o nejzelenější místo v celém pohoří, kde četné prameny zavlažují poslední zbytky původních lesních porostů. Pravidelná zimní sněhová nadílka předurčila toto místo, aby se stalo jediným střediskem zimních sportů u Egejského pobřeží. V roce 2000 zde bylo vybudováno několik vleků a ubytovacích zařízení.

Bozdag Kayak Merkezi (Lyžařské centrum Bozdag) nabízí sjezdovky v celkové délce 18 kilometrů. Hlavními základnami podél tratí jsou letní pikniková místa Mermeroluk a Kirkoluk. Lokalitu využívají téměř výhradně domácí turisté a to převážně obyvatelé mnohamilionového přístavu Izmir (někdejší Smyrna), kam je to odtud autem pouhé dvě hodinky.

Místo zvané Mermeroluk leží asi kilometr od vesnice Bozdag. Je to příhodný cíl i pro letní výlety do přírody. Staré ořešáky a voňavé borovice z velkými šiškami zde nabízejí příjemný stín a silný pramen svedený do upravené studny zas vynikající studenou vodu k občerstvení.

Kirkoluk leží dále po silnici spojující Bozdag ze Salihli. Také zde se nachází dobré zázemí pro víkendové pikniky v přírodě, které Turci tolik milují. Je tu rovněž několik pramenů a dostatek dřeva na opékání skopového masa.

Obě místa jsou příjemným útočištěm před letními vedry a cestovatelé, kteří chtějí ušetřit za ubytování, je mohou využít k pohodnému stanování. Bez větších problému se k nim lze dostat hned po návštěvě Sard běžnou veřejnou dopravou.

Jezero vousatých ryb

Přibližně na poloviční cestě mezi Birgi a Bozdagem leží ve výšce 1100 metrů nad mořem malebné jezero Gölçük, které je hlavním centrem letní turistiky v celém kraji. Jedná se jedinou větší vodní plochu v pohoří Boz Daglari a vzácný pozůstatek dávných tektonických procesů.

Jezero zabírá plochu šesti kilometrů čtverečních a obklopuje jej nádherná lesnatá krajina. Podobnou scenérii by člověk při egejském pobřeží opravdu neočekával. V okolí je roztroušeno několik prázdninových vil, rybích restaurací a ubytovacích podniků, které kupodivu nepůsobí nijak rušivě. Klid, příjemné klima a zeleň – to jsou důvody, proč se jezero stalo již dávno letním útočištěm turecké smetánky. Jedna z historických rezidencí na jeho břehu patřila v první polovině dvacátého století k místům, kde rád pobýval i druhý prezident turecké republiky Ismet Inönü. Dnes tato budova slouží jako stylový hotel.

Pobřeží Gölçüku není využíváno ke koupání, jak by se dalo očekávat. Turci této západní zálibě příliš neholdují a navíc mají okraje zlověstně temného jezera strmý charakter bez skutečných pláží. Jediný vodní sport, kterému domácí turisté u Gölçüku holdují je windsurfing. Další populární zábavou mnohých Turků je rybaření. Kromě kaprů (turecky: sazan) se v hlubokém jezeře vyskytují také vousatí sumci. Tyto tajemné ryby nazývají místní yayin a servírují je i některé přilehlé restaurace.

Pravidelná doprava ke Gölçüku neexistuje, což je jeden z důvodů, proč se jen zřídka toto místo dostává do itinerářů zahraničních turistů. Dostat se sem přitom není tak těžké a vůbec není třeba pronajímat drahé taxi. Silnice spojující města Salihli a Odemiş míjí jezero ve vzdálenosti pouhých třech kilometrů každý řidič minibusu vám u odbočky ochotně zastaví. Další možností je pěší túra. Výchozím bodem může být 20 kilometrů vzdílené Birgi nebo Bozdag. Podrobné mapy toho kraje bohužel neexistují, a tak nezbývá nežli se držet poblíž nepříliš frekventované silnice nebo sbírat cestou informace od domorodců.

Stále živé tradice

Navzdory blízkému pobřeží Egejského moře leží podhůří Boz Daglari stále stranou turistického ruchu. Je to zemědělská oblast, která žije svými radostmi i starostmi a kde se dodnes uchovaly některé zajímavé zvyky a tradice. Kromě trhů, které pravidelně pořádá většina větších měst pod horami, nabízí tento kraj i několik originálních kulturních akcí.

Významnou událostí jsou koňské závody Rahvan At Yarişlari, které se konají každý rok v září u Odemişe. Jezdci při nich uhánějí krajinou na místních koních plemene zvaného „Rahavan“, jenž má zvláštní styl cvalu, při kterém neobvyklým způsobem pravidelně střídá nohy. Krásní a temperamentní hřebci si jistě získají váš obdiv, stejně jako jejich amatérští žokejové.

Neméně zajímavou podívanou nabízejí exotické velbloudí zápasy, které jsou typickou folklórní akcí zejména pro zemědělskou oblast v údolí řeky Malý Menderes. Turci říkají této zábavě Deve Güleşri a věnují se jí převážně koncem zimy. Na rozdíl od španělské koridy neteče při tomto klání žádná krev. Hlasité chroptění statných velbloudích býků zní však opravdu děsivě a diváci se musí mít před těmito obry stále na pozoru. Rozvášněný velbloud je velmi nedůtklivý a jeho kopnutí nebo kousnutí může skončit vážným úrazem.

Skutečnou kuriozitou je také soutěž ve zpěvu kanárů zvaná Güzel Öten Kanarya Yarişmasi, která se příležitostně koná pod pohořím Boz Daglari již od osmanských dob.

Informace na cestu

Salihli: Toto nevelké městečko je nejlepším výchozím bodem nejen pro návštěvu Sard, ale i mohylového pole Bin Tepe na opačném břehu řeky. Pravidelně každou středu se zde koná rušný trh, který navštěvují domorodci z okolních zemědělských vesnic, aby prodali úrodu. Zvláštním artiklem některých obchodníků jsou sklenice se sladkovodními pijavicemi, které se na zdejším venkově stále používají k léčení některých neduhů. Z Izmiru dojedete do Salihli autobusem za necelé dvě hodiny. Vede sem i železnice.V centru stojí několik hotelů střední a nižší kategorie (Otel Hakan 15 EUR).

Turgutlu: Moderní městečko na poloviční cestě mezi Izmirem a Salihli. Možná základna pro návštěvu Sard, zejména pokud neplánujete výlet na Bin Tepe. Vybírat lze z několika hotelů.

Sart: Vesnice na okraji historického areálů. Poblíž vede hlavní silnice spojující Izmir z Ankarou a dalšími městy ve vnitrozemí (Salihli). Najdete zde několik obchodů a jídelen. Přímo do vesnice zajíždí denně několik mikrobusů ze Salihli a Turgutlu. Není proto třeba na výlet najímat taxi.

Bin Tepe: Mohylové pole o rozloze několik a kilometrů čtverečních na sever od Salihli. Dostanete se sem mikrobusy mířícími do Akhisaru. Pořádejte řidiče, ať vás vysadí někde na příhodném místě po cestě. Mohyly leží na dohled od sebe, ty největší asi kilometr od silnice. Nevedou k nim cesty. Nutno se vydat do osázených polí, která je obklopují. Pod některé pahrbky vedou štoly, těžko říci zda jde o původní vchod či památku na hledače pokladů.

Boz Dag: Vesnice těsně pod horou Boz Dag, která je nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří. Populární lyžařské centrum s moderními vleky. Na jaře a v létě vhodná základna pro pěší túry. Cílem treku může být například níže poležené Birgi, kam lze sestoupit kolem jezera Gölçük.

Birgi: Historické městečko z mnoha osmanskými památkami a starosvětskou atmosférou. Jedinou možností přenocování je bezejmenná ubytovna, kterou provozuje správa města (10 EUR). Více možností ubytování je u nedalekého jezera Gölçük: např. Kavakli Pension (20 EUR) a luxusní Gölçük Otel (www.golcukotel.com).

Odemiş: Centrum stejnojmenné provincie, kterou tvoří údolí řeky Malý Menderes a jižní svahy pohoří Boz Daglari. Poblíž leží zapomenuté antické ruiny či spíše vykopávky Dolaylar a Pyrgion. Ve městě se nachází několik hotelů a provinční muzeum s méně významnými archeologickými nálezy. Většině cestovatelů slouží toto místo pouze jako přestupní stanice na cestě do Birgi (10 km) nebo vesnice Boz Dag (20 km). Z Izmiru nebo Selçuku (Efes) sem dojedete autobusem asi za 2 hodiny.

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017