Zrádný Bospor

Vyhlídková plavba po strategické Bosporské úžině patří k největším atrakcím Istanbulu. Průliv oddělující od sebe Evropu a Asii lemuje množství zajímavých staveb a pyšní se pohnutou historií. Už ani nevím kolikrát jsem jej na svých cestách do Turecka překročil. Přesto mi toto místo nijak nezevšednělo a rád na všechny návštěvy vzpomínám. Zejména pak na tu první v roce 1994. Tehdy jsem zde s kamarádem prožili opravdu nezapomenutelné dobrodružství.

V této galerii je 11 obrázků. Zobraz celou galerii

Každé pořádné město má svou řeku. Řeku, která se každé ráno třpytí v záři nad ním vycházejícího slunce, mírně šplouchá o navigaci a nemilosrdně unáší vše, co se octne v její tiše plynoucí vodě. Obvykle se na její temné hladině rozmazaně odráží jeho neopakovatelná vertikální plastika a protilehlá nábřeží spojují starobylé mosty. Zkrátka bez řeky se žádné dokonalé město prostě neobejde. Naše stověžatá Praha má Vltavu, Budapešť „krásný modrý Dunaj“, Paříž stříbrnou Seinu, Londýn zamlženou Temži a indické Váránasí posvátnou Gangu. Istanbul nemá sice ani tu nejmenší říčku, ale zato má Bospor – třicetikilometrovou mořskou úžinu rozdělující dva kontinenty a spojující dvě moře.

Historie Kravského brodu

Bospor, řecky Bosphoros, znamená doslova Kravský brod. Právě zde, v modrozelených vlnách tohoto průlivu, měla totiž podle jedné antické báje záletná nymfa Ío menší nehodu. Když plavala přes úžinu z jednoho světadílu do druhého na dostaveníčko se svým božským milencem Diem, rozhodla se jeho zákonná manželka Héra, jež na své sokyně vždy nesmírně žárlila, využít této chvíle a svého kouzelnického umění k pomstě. A tak se stalo, že na asijském břehu vstoupila do vody rozkošná slečna Ío a do Evropy doplavala kráva. Tato trapná příhoda pochopitelně neušla pozornosti a od té doby se přírodní strouze spojující Černé a Marmanské moře říkalo Bosphoros – Kravský brod.

Tudy podle jiné a mnohem známější staré řecké pověsti plula slavná devítiveslice Argó s nejproslulejšími reky celé Helady do Kolchidy za Zlatým rounem. Na palubě nechyběli synové hromovládce Dia: Kastór a Polydenkés. Dále zde byl krásou bohům rovný Iasón, silný Théseus, Meleagros z Kalydónu, okřídlení bohatýři Kalais a Yétes, Lynkens, jehož pohledu neuniklo nic na zemi ani pod ní. Mezi pasažéry patřil též pěvec Orfeus. Ještě nikdy se na jedné lodi nesešlo tolik hrdinů. Všechny je dnes znají lidé na celém světě jako Argonauty (doslova: plující na Argó).

Nebezpečná úžina

Proč se o tom zmiňuji? Právě Bosporská úžina byla totiž bezpochyby nejobtížnějším úsekem celé jejich nemálo dobrodružné plavby. Vlastně jím byly Symplégady, skály u vchodu do Černého moře, které se neustále s ohlušujícím rachotem srážely a zase rozestupovaly a navíc se kolem nich moře divoce vzdouvalo a na jeho rozbouřené hladině se tvořily zhoubné víry. Žádná loď nemohla proto proplout symplégadskými skalami bez nehody. A byly to právě Argonauti kteří jimi propluli jako první, načež skály zůstaly v klidu – naplnila se tak předpověď, že symplégadské skály se přestanou srážet teprve tehdy, až jimi propluje první loď. Takže nebýt jich, nebyl by dnes Bospor jednou ze strategicky a hospodářsky nejdůležitějších mořských úžin, jíž proplouvá každý den bezpočet malých i velkých lodí přepravujících zboží za milióny.

A jak to, že se statečným Argonautům podařilo symplégadskými skalami proplout?

Slepý stařec Fíneus jim kdysi poradil, za to že ho zbavili obtížných Harpyjí, jak se přes vražedné skály dostat. A když slavní rekové stáli před Symplégadami, vzpomněli si na jeho radu, aby nejdříve vypustily holuba a jestliže on šťastně proletí, propluje bez pohromy i Argó. Eufémos tedy vypustil holuba a ten proletěl mezi skalami jako šíp. Skály se těsně za ním prudce srazily a stačily mu ještě vytrhnout několik pírek z ocasu. Argonauti radostně zajásali a opřeli se svými silnými pažemi do vesel. Symplégadské skály se před nimi rozestoupily a mohutná vlna se zpěněným hřbetem vrhla Argó mezi ně. Tu se vzedmula druhá vlna a mrštila loď zase zpět. A přihnala se ještě další vlna, vysoká jako hora, padla na loď a zatočila s ní, jako by to byla skořápka. Jen taktak, že se Argó zmítaná rozběsněným mořem nepotopila. Vtom se začaly skály k sobě znovu přibližovat. Špatně by to jistě s Argonauty dopadlo, kdyby jim nepřispěchala na pomoc sama bohyně Athéna, Diova nejoblíbenější dcera. Svou rukou zadržela v poslední okamžik jednu ze skal a druhou popostrčila loď tak, že vylétla z průlivu jako střela. Jen záď trochu poškodily skály, které za ní opět srazily a jež poté, co se zas rozestoupily, zůstaly již navždy nepohnutě stát po stranách průlivu.

Lze do Asie doplavat?

Kde přesně ležely Symplégady? Zbylo z nich něco do dnešních dob? A mohlo vůbec něco zbýt z bájných skal, které nejspíš existovaly pouze ve fantazii starověkých mořeplavců? To byly otázky jež nám vířily hlavou, když jsme seděli nad mapou jedné z istanbulských čajoven a plánoval detaily výletu po Bosporu.

A k čemu jsme to potřebovali vědět? S kamarádem jsme se rozhodli přeplavat Bospor z Evropy do Asie a učinit tento bláznivý kousek právě v místech legendárních skal nám prostě připadalo zvlášť romantické. A proč jsme chtěli přeplavat úžinu, přes kterou vedou dva mosty a navíc přes ni každou chvíli jezdí velmi levný trajekt? Prostě jen tak. Přišlo nám to zkrátka jako dobrý nápad. Chtěli jsme prožít zajímavý den. Navíc v Asii zatím ani jeden z nás dvou doposud nebyl a dostat se na tento kontinent napoprvé tímto dobrodružným způsobem nám připadalo celkem stylové.

Plánovali jsme to už doma v Praze, ale definitivně jsme se k tomu rozhodli předposlední den našeho týdenního pobytu v Istanbulu. Až doposud jsme se chovali jako řádní turisté, smlouvali na bazaru, nakukovali do mešit a ochutnávali orientální speciality v pouličních lokantách. Teď jsme však měli chuť provést něco originálního.

Když jsme zjistili, že z nábřeží Eminonu vyplouvá každý den několikrát loď na okružní cestu po Bosporu, rozhodli jsme se spojit svůj záměr s touto vyhlídkovou plavbou. V pravidelných intervalech vyjíždějící výletní loď má totiž tu výhodu, že z ní lze kdekoli vystoupit a dál pokračovat dle libosti některým z následujících plavidel. Na trase je několik zajímavých zastávek, ale nás nejvíce zaujali poslední dvě – pevnost Rumeli Kavagi na evropském břehu a protilehlá pevnost Anadolu Kavagi na asijské straně úžiny. Došli jsme totiž k závěru, že Symplégady musely ležet právě někde v těchto místech, kde se Bospor naposled zužuje před ústím do Černého moře.

Plavba mezi památkami

Vyhlídkové plavby po Bosporu zajišťují velké žlutobílé lodě. Poté, co přirazí k molu, posádka je hbitě ukotví tlustými lany k železným pilířům. Poté se otevřou turnikety a cestující mohou po dřevěných lávkách vstoupit na palubu. Přestože je plavidlo dvojpatrové, někdy jen sotva pojme nápor cestujících. Výlet na Bospor se stal velkou atrakcí, neboť slibuje pohled na mnoho od sebe značně vzdálených památek, které navíc většina turistů stejně nemá čas navštívit.

Vyplouvá se z nábřeží Eminonu, které leží na západní straně zálivu Zlatý roh nedaleko Galantského mostu. Po odražení od břehu vidíme nejprve s odstupem čtvrť Galanta, jíž dominuje stejnojmenná věž. Na opačném břehu se začíná v celé své kráse ukazovat historické jádro Istanbulu, kterému se říká Sultanahmet. Les minaretů končí na konci poloostrova kopulemi a věžemi paláce Topkapi, kde po staletí sídlili osmanští sultáni. Bezpočet legend a historek se váže k tomuto místu. Průvodci z oblibou upozorňují, že z hradeb za harémem bývaly shazováni do temných vod Bosporu neposlušní enuchové a vzpurné souložnice. A je na tom jistě dost pravdy. Staré osmanské kroniky zaznamenávají například řádění sultána Ibrahima Šíleného, který nejednou dostál své pověsti, a při jednom svém běsnění nechal dokonce zašít do pytlů a hodit do moře všechny své konkubíny!

Přímo naproti paláci Topkapi je poblíž asijského břehu vidět malý ostrůvek se slavnou věží Kiz Kulesi (Dívčí věž). Ta sloužila dříve jako maják, který usnadňoval lodím vjezd do průlivu. Kdysi byl prý u ní ukotven velký řetěz, který přehrazoval napříč celý Bospor a bránil obchodníkům, kteří nezaplatili stanovené clo, v proplutí do města nebo dále do Černého Moře.

Hned jak loď opustí záliv Zlatý roh a ocitne se uprostřed samotného průlivu, mohou cestující na levé straně plavidla obdivovat velkou bílou budovu, jejíž sloh poněkud narušuje orientální ráz města. Jedná se o palác Dolmabahce, kam se přestěhovali osmanští sultáni se svým dvorem v 19. století. Budova kopírující evropské slohy té doby zaujme především svou okázalou velikostí. Nemá ono pohádkové kouzlo, které obestírá původní palác Topkapi i jiné starobylé stavby ve městě.

Mnohem zdařilejší je architektura honosných vil yali v tradičním osmanském stylu, které lemují opačný břeh průlivu. Tyto dřevěné stavby s vyřezávanými verandami a malebnými arkýřovými okýnky vznikly převážně ještě za vlády posledních sultánů, ale dodnes jsou prestižní adresou, kde tráví léto místní smetánka. Nejpůsobivější stavby tohoto druhu stojí na asijském břehu mezi osadami Cengelkoy a Kanlica. Mnohé z nich prošli důkladnou rekonstrukcí. Za pozornost stojí zejména „Yali hraběte Ostroroga“ a Yali Huseyna Paši. Téměř každá yali měla kdysi malé přístaviště pro typické turecké veslařské čluny kayik, dnes však stojí u mol tureckých zbohatlíku převážně luxusní jachty a moderní motorové čluny.

Ani další kilometry plavby nebyly nudné. Ze zatajeným dechem jsme si spolu s ostatními výletníky užívali následující atrakce. Několik hodin naše loď kličkovala střídavě od jednoho břehu k druhému, od kontinentu ke kontinentu. Silným dojmem na nás zapůsobila stará pevnost Rumeli Hisar, u které dnes stojí jeden ze dvou mostů přes úžinu. Právě v těchto místech se dostal na evropský břeh slavný Mehmed Dobyvatel, vyplenil Konstantinopol a zasadil tím poslední ránu Byzantské říši. Dávno před ním zde zas podle legendy perský král Darieus při svém tažení do Řecka zakotvil své válečné lodě těsně vedle a přešel po nich z Asie do Evropy při svém tažení proti městům antického Řecka.

Za prvním bosporským mostem začíná jedinečná krajina, kterou Alexander von Humboldt označil za jednu z nejhezčích na světě. Následuje několik zákrutů a na obzoru se objeví protilehlé rybářské osady Rumeli Kavagi a Anadolu Kavagi. Každá leží na opačném kontinentu. Na jejich místě se původně nacházeli poslední strážní pevnosti. Na kopci nad asijskou Anadolu Kavagi jsou dokonce vidět impozantní ruiny hradu. My jsme však vystoupili v Rumeli Kavagi, což je poslední přístaviště na evropské straně úžiny. Pokud pověst o Symlegadách nelže, musel stát jeden ze slavných skalních útesů právě zde.

Ten s úzkým krkem

Turci říkají Bosporské úžině Bogazici, což doslova přeloženo znamená „ten s úzkým krkem“. V historii jejich státu sehrálo toto místo nejednou klíčovou úlohu, neboť byla po staletí předmětem velkého zájmu cizích mocností. Velmi aktuálním tématem evropské politiky se stal Bospor především v důsledku rozpínavosti carského Ruska za Petra Velikého a Kateřiny II. Není pochyb, že po celé 19. století bylo cílem ruského imperialismu využít úpadku Osmanské říše a zmocnit se strategické úžiny. Zcela v duchu této tradice požádal Stalin v listopadu 1940 Hitlera o „vojenská a diplomatická opatření“ proti Turecku, aby s německou pomocí získal „základnu pro pozemní a námořní vojsko“ a tím i kontrolu nad Bosporem. Tento požadavek vůči Turecku pak znovu oficiálně zopakoval v roce 1945. To se stalo pro mladou Tureckou republiku hlavním důvodem k přehodnocení dosavadní neutrální zahraniční politiky a přivedlo ji ke vstupu do paktu NATO v roce 1952.

Za zmínku stojí, že lodní doprava skrz průliv se dodnes řídí mezinárodní smlouvou o tureckých mořských úžinách, která byla poprvé uzavřena roku 1923 v Lausanne a později v roce 1936 na žádost Turecka revidována v Montreaux. Tato dohoda zaručuje plnou svobodu pohybu všech obchodních lodí a Turecku dává právo budovat opevnění na pobřeží průlivů. Mimo jiné mohou na základě této dohody proplouvat Bosporem i cizí válečné lodě. To nebylo až do první světové války možné, pouze pokud to dovolil sám sultán. Nicméně po porážce Osmanské říše v roce 1918 připlula do Bosporu celá armáda spojeneckých válečných plavidel a zakotvila tam na několik měsíců. Když byl později Kemal Ataturk (zakladatel Turecké republiky) dotazován na hlavní důvod přeložení hlavního města do Ankary ve vnitrozemí státu, zmínil právě tuto situaci.

Mezinárodní smlouva o tureckých mořských úžinách však rovněž říká, že Turecko může Bospor uzavřít pro cizí vojenská plavidla při válečném ohrožení nebo jako stát vedoucí válku

Protichůdné mořské proudy

Při plánování výletu na Bospor jsme se v průvodcích dočetli nejen o historii průlivu a památkách po obou březích, ale též základní zeměpisná fakta. Například, že úžina dosahuje místy hloubky až 120 metrů, je dlouhá 31 kilometrů, v nejužším místě měří pouze 660 metrů avšak v nejširším 4700 metrů. Poněkud nás při této četbě znepokojila zmínka o protichůdných mořských proudech, které jsou zvláštním přírodním úkazem a zároveň nemalým nebezpečím pro neopatrné plavce.

Důvodem těchto neobvyklých pohybů vody je rozdílná teplota Černého a Marmanského moře. Silný proud při hladině Bosporu směřuje z Černého do Marmarského moře (z východu na západ), naopak spodní proud se pohybuje u dna průlivu opačným směrem.

Na první pohled vypadá ovšem hladina Bosporu klidně a působí celkem uklidňujícím dojmem. Pravda, ke koupání příliš neláká. Temně hnědá barva nesvědčí o velké čistotě vody a občas lze ve vlnách zahlédnout odpudivě slizkou medúzu. Ale nezdálo se nám, že by mělo být zas tak velký problém přeplavat z jednoho břehu na druhý. Předpokládali jsme, že údajný proud nemůže zamýšlený sportovní výkon zkomplikovat natolik, že by byl nad naše sily. Jakou vzdálenost bude ostatně třeba uplavat, jeden nebo dva kilometry? To přece není nic zvláštního! Lord Byron také přeplaval Dardanely bez zvláštního tréninku. A to měl tento romantický básník napůl chromou nohu a šlo o úžinu ještě o něco širší.

Těžko říci, z čeho vlastně pramenilo naše sebevědomí a optimismus. Dnes soudím, že šlo hlavně o mladickou nerozvážnost, neboť žádným srovnatelným výkonem jsme se do té doby pochlubit nemohli. Pokud jde konkrétně o mne, veškeré mé zkušenosti v tomto směru spočívali v tom, že jsem jednou přeplaval Hostivařskou přehradu a několikrát dvouhektarový rybník na chatě…

Ve stopách bájných reků

Naštěstí jsme měli ještě tolik zdravého rozumu, že jsme se nehodlali vrhnout do vln oba současně. Rozhodli jsme se nejprve obstarat doprovodné plavidlo, tedy člun, na kterém by jeden z nás vesloval k opačnému břehu hned za plavcem a byl mu k dispozici v případě problémů jako záchranné plavidlo. Za tímto účelem jsme se vydali podle přístavních mol a pokoušeli se najít vhodnou loďku.

Brzy se nám podařilo za symbolickou částku usmlouvat zapůjčení malé veslice. Majitelem byl postarší lovec ústřic Ali Otabasi. Ještě před plavbou nás pohostil ve své rybářské chajdě. O našem záměru nepadlo ani slovo. Báli jsme se, myslím celkem oprávněně, že s naším plánem přeplout na jeho kocábce napříč Bosporem, by asi nesouhlasil.

Náš start připomínal tak trochu němou grotesku, takže ho doprovázeli poťouchlé vtípky a smích několika náhodných čumilů. Hned po vstupu na palubu se totiž zapůjčená veslice divoce rozhoupala, takže jsme se málem umlátili vesly, která byla uložena na dně plavidla a bylo je třeba posadit do úchytek po bocích lodi. Po několika pokusech se nám to podařilo, načež jsme zjistili, že nás již unáší voda, neboť Ali zatím plavidlo odvázal. První pokusy ovládnout člun vyšly zcela na prázdno. Těžká vesla se nám téměř nikdy nepodařilo zapíchnout do vody současně. Zatímco jedno obvykle uchvátila zpěněná mořská vlna, to druhé sebou cloumalo zběsile ve vzduchu a jeho opačným koncem jsme si div nevyrazili zuby. To vše rozhodně nepřispívalo k zachování plynulého směru jízdy.

Břeh se zatím povážlivě vzdaloval a na scéně se objevilo první nebezpečí: projíždějící nákladní lodě. Hustota provozu je v Bosporu poměrně značná a občas se v úžině objeví i ty největší ropné tankery a zaoceánské nákladní lodě. Dostat se pod jejich příď by mělo fatální následky. Značný problém nám také způsobovaly vlny, které se tvořily za jejich zádí a připomínaly menší tsunami.

Zcela zaměstnáni ovládáním našeho malého plavidla a zaskočeni drsnou realitou mořského živlu, jsme úplně rezignovali na původní záměr úžinu přeplavat. Novým smělým cílem bylo přes Bospor z Evropy do Asie doveslovat.

Když jsme se dostali asi do poloviny průlivu, vytáhli jsme z pouzder fotoaparáty a zapózovali před objektivy s vesly v rukou. Po pořízení památných snímků jsme si všimli, že se břehy po obou stranách nějak změnily. Ruiny pevnosti Anadolu Kavagi byly kdesi daleko na obzoru a přístaviště v Rumeli Kavagi nám zmizelo zcela z dohledu. Zato se přímo na nás hnal jakýsi rybářský kutr a občas přitom pronikavě zařvala jeho výkonná siréna. Nechápali jsme, proč nás jednoduše neobjede, vždyť místa bylo všude dost. Loď nás vzápětí prudce obkroužila a zdálo se, že její dvoučlenná posádka chce o něčem diskutovat. Po delším pokřikování a gestikulování jsme nabyli dojmu, že budeme těmi dobrými muži na druhý břeh odtaženi, že nám prostě chtějí pomoc. Přivázali jsme tedy hozené lano k naší veslici a nechali se táhnout. Z jakéhokoli pokusu o sportovní výkon tedy úplně sešlo.

Následující okamžiky se však nevyvíjeli zcela podle našich představ. Kutr nás netáhnul k asijskému břehu, ale Bosporem stále východ směrem k Černému Moři. „No a co teď,“ podíval se na mě užasle můj souputník. „To teda nevím,“ odpověděl jsem. „Námořní bitvy nejsou můj obor.“

Že by se jednalo o únos nebylo právě pravděpodobné. Přesto jsme začali zvažovat, že se od našeho vlečného člunu nějak odvážeme či odřízneme. Než jsme však stačili učinit tento zbrklý záměr, objevila se u břehu povědomá silueta přístavu Rumeli Kavagi a po chvíli i rukama zběsile mávající postavička rybáře Aliho. Teď nám to teprve došlo. Aniž jsme si to uvědomili, proud nás během naší amatérské plavby zanesl daleko na západ a Ali za námi vyslal své známé rybáře jako záchranu. Hned po přistání jsme se tomu všichni pěkně zasmáli. Pak nás vzal Ali do své loďky a sám provezl podél břehu. Za odměnu jsme mu po návratu domů poslali pohled a pár fotografií. Ale nevím, jestli je dostlal. Neodpověděl, a když jsem se po mnoha letech dostal do Rumeli Kavagi znovu, již jsem ho tu nenašel.

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Slávo (2011-03-22 11:41:57 | 147.213.149.230)
Vďaka za podelenie sa o poznatky a zážitky. Je to pútavé i zábavné. Našťastie so šťastným koncom. Mladosť pochabosť :) Slávo
[2] Milan Pavlík (2012-10-02 18:50:23 | 62.201.22.6)
Všechny je dnes znají lidé na celém světě jako Agronauty (doslova: plující na Agró). A kapitán byl agronom? Egro kladívko: co takhle Argonauti?
[3] Pavel (2012-10-06 10:16:00 | 110.174.192.236)
odpověď na komentář [2] autora: Milan Pavlík:
Eh, díky za upozornění, máte samozřejmě pravdu, opravil jsem :)

Diashow Aljaska 2017