navigace: svět: Asie: Japonsko

Japonské císařství

státní vlajka vlajka: Japonsko, Japonské císařství státní znak znak: Japonsko, Japonské císařství státní hymna

Kimi Ga Yo

oficiální/originální název země

Nihon-koku

rozloha

377835 km2

hlava státu

císař Akihito, premiér Taro Aso

polit. systém

konstituční monarchie, parlamentní demokracie

územní uspořádání

47 prefektur - Aichi, Akita, Aomori, Chiba, Ehime, Fukui, Fukuoka, Fukushima, Gifu, Gumma, Hiroshima, Hokkaido, Hyogo, Ibaraki, Ishikawa, Iwate, Kagawa, Kagoshima, Kanagawa, Kochi, Kumamoto, Kyoto, Mie, Miyagi, Miyazaki, Nagano, Nagasaki, Nara, Niigata, Oita, Okayama, Okinawa, Osaka, Saga, Saitama, Shiga, Shimane, Shizuoka, Tochigi, Tokushima, Tokyo, Tottori, Toyama, Wakayama, Yamagata, Yamaguchi, Yamanashi

hlavní město

Tokio

jazyk

japonština

náboženství, církve

šintoismus a buddhismus (84%) ostatní (16% - zahrnuje i křesťanství - asi 0,7%)

čas, časová pásma

GMT + 9

měna

Japonský Yen (JPY) = 100 senů

elektrický systém

100V/50Hz (Tokyo a východní Japonsko), 60 Hz (západní Japonsko).

plug_ab.gif tel. předčíslí

00 81

aktualizováno: 18.04.2009 | nahoru

doklady, víza

Občané ČR mohou do Japonska cestovat s platným cestovním pasem České republiky. Doba platnosti pasu není stanovena, avšak měla by být alespoň o 2 měsíce delší než je povolená doba pobytu. Pro pobyt kratší než 90 dnů není zapotřebí vízum.

Před vstupem na území Japonska by měl být turista připraven na pohovor s úředníkem imigrační policie, při němž by měl prokázat účel své cesty, tj. přesně specifikovat svůj program na jednotlivé dny. K tomu potřebuje předložit kromě platného cestovního pasu zpáteční letenku, přiměřené množství finančních prostředků v hotovosti nebo v šecích a doklad o ubytování. Místo dokladu o ubytování lze uvést adresu a jméno ubytovatele, kterého si může policie ověřit. Při pohovoru japonská policie očekává a serióznost a jakékoliv zatajování informací může být důvodem k zadržení a následné deportaci cestovatele zpět do ČR.

Japonsko: ambasáda, zastupitelský úřad země v ČR:
Velvyslanectví Japonského císařství, Maltézské nám. 6, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, tel: 257 533 546, 257 530 884, 257 011 011, fax: 257 532 377. Úřední hodiny: 08.30 - 12.30 13.30 - 17.30 (po-pá).

zastoupení ČR v zahraničí:
Embassy of the Czech Republic, 16.14, Hiroo 2-chome, Shibuya.ku, Tokyo 150-0012, Japan, tel: 00813/34008122-3, fax: 00813/34008124, e-mail: tokyo@embassy.mzv.cz, web: http://www.mzv.cz/tokyo, úřední hodiny pro veřejnost: pondělí, čtvrtek 10.00 - 12.00
Honorary Consulate of the Czech Republic, honorární konzulát Kóbe, 4-2.12. Isobe-dóri, Chuo-ku, Kóbe 651 0084, Japan, tel: 008178/2522820, fax: 008178/2522810. Provozní hodiny úřadu: úterý 09.00 - 12.00

aktualizováno: 01.01.2006 | nahoru

přírodní podmínky

Japonsko je tvořeno řetězcem ostrovů vulkanického původu mezi severním Tichým Oceánem a Japonským mořem, asi 200 km východně od Korejského poloostrova. Souostroví se skládá ze čtyřech hlavních ostrovů (směrem od severu k jihu to jsou ostrovy Hokkaidō, Honšū, Šikoku a Kjūšū) a zhruba 3000 dalších malých ostrovů a ostrůvků. Rozloha Japonska je 377923 km² z čehož 374834 km² je pevnina a 3091 km² pokrývá voda. Japonsko nemá pozemní hranici s žádným se svých sousedů, japonské pobřeží je dlouhé 29751 km.

aktualizováno: 18.04.2009 | nahoru | zobrazit/skrýt podrobnosti »»

Japonské souostroví je ve skutečnosti tvořeno vrcholy podmořského horského pásma, které leží na okraji Pacifické litosférické desky. Zhruba 3/4 povrchu Japonska jsou hornaté, zbytek je tvořen pobřežními rovinami a vnitrozemskými planinami. Je to právě na pobřeží a na úbočí hor, kde žije převážná většina japonského obyvatelstva. Hlavními japonskými horskými pásmy jsou pohoří Hida, Kiso a Akaiši, které se spojují na středním Honšú a tvoří tak Japonské Alpy, jejichž vrcholy dosahují výšek 3000 metrů. Nejvyšším bodem Japonských Alp je Mt. Kita (3193 m). Nejvyššíhorou celého Japonska je sopka Mt. Fuji (Fujisan) – 3776 m n.m. Díky své poloze v tichomořském sopečném pásmu je Japonsko velmi náchylné k zemětřesení a s projevy vulkanické činnosti (horké prameny, u kterých jsou často vybudovány lázně) se můžete setkat téměř na každém kroku.

Japonské řeky jsou relativně krátké a rychlé a k dopravě jsou použitelné pouze na spodním toku. Nejdelší japonskou řekou je Šinano (367 km), protékající prefekturou Nagano a ústící do Japonského moře. Největší vnitrozemskou vodní plochouje jezero Biwa, severovýchodně od Kjóta.

Podnebí se mění v závislosti na zeměpisné šířce – japonský sever (ostrov Hokkaidó) leží spíše v chladnějšém mírném pásmu, jižní japonské ostrovy (Rjúkjú) jsou už subtropické. Obecně je ale v Japonsku (mimo hory) zřetelně tepleji a vlhčeji než u nás. Klima je silně ovlivňováno blízkostí moře (žádné místo v Japonsku není vzdáleno více než 150 km od pobřeží) a převládajícím směrem větru. Časté jsou letní deště (baiu zensen) na přelomu června a července a podzimní tajfuny – zejména na jihu Japonska.

historie

Japonské souostroví je osídleno již od pravěku. Archeologické nálezy (leštěné kamenné nástroje) potvrzují osídlení již 35000 let př.n.l. a ačkoliv někteří historikové tvrdí, že ostrovy byly sídlem člověka již před 100000 lety, archeologické důkazy pro toto tvrzení buď chybí, nebo jsou neprůkazné.

aktualizováno: 15.02.2009 | nahoru | zobrazit/skrýt podrobnosti »»

V období zhruba 14000 let př.n.l. se objevují první známky civilizace – kultura Džómon. Lidé začínají žít ve větších vesnicích, objevují se první pokusy o zemědělství, objevuje se první keramika. Právě po typických keramických nádobách s obtištěnými provazcovými vzory byla tato kultura nazývána. Existují hypotézy založené na analýze DNA, že Ainuové (zvláštní etnická skupina žijící na severu ostrova Hókkaidó) jsou přímými potomky právě lidí kultury Džómon.

Další historický mezník kladou archeologové do období kolem roku 300 př.n.l. Právě archeologické nálezy v Jajoi (městská čtvrť dnešního Tokya) daly této kultuře název. Začátek období Jajoi je definován objevením prvních tkaných látek, začátkem pěstování rýže a výrobou bronzových a železných nástrojů. Tyto znalosti a dovednosti byly do Japonska přineseny přistěhovalci z Asijské pevniny. Lidé již byli organizováni do větších kmenů a postupně docházelo ke vzniku prvotních „států“ s centralizovaným vedením.

Starověké Japonsko

Období starověkého Japonska (období království Jamato) trvalo od poloviny 3. století do roku 710 se vyznačovalo dalším sjednocováním obyvatelstva pod centrální správu ve větších městech a přejímání kulturních vlivů z Číny a Koreje. V tomto období se objevují první písemné záznamy o Japonsku v čínských kronikách (Historie království Wej – 220 – 265 n.l.), kde je Japonsko označováno jako Wa – země trpaslíků. Historikové epochu starověkého Japonska dělí na několik období:

Kofun (250 – 538 n.l.) – pojmenované po pohřebních mohylách prvních vládců království Jamato. Pro toto období je typické přijetí některých čínských filosofických principů, stejně jako import knih a luxusního zboží (bronzových zrcadel) právě z Číny.

Asuka (538 – 710 n.l.) – pojmenované po sídelní oblasti vládců rodu Jamato. Asuka ležela jižně od dnešní Nary. Pro toto období je důležité přijetí první ústavy (princ Šotoku, r. 604 n.l.), posílení administrativy a přijetí buddhismu.

Nara (710 – 794) – založení nového hlavního město císařství Heidžó-kjó (dnes Nara) císařovnou Genmei je pokládáno za začátek období Nara. Rozšiřuje se používání železných nástrojů v zemědělství, šlechta je také nucena provést zemědělské reformy. Dochází k budování cest, systému poštovních stanic, rozvoji vědy, náboženství a umění. Čína (dynastie Tchang) je pro Japonskou šlechtu nedostižným vzorem – od filosofie, přes módu v oblékání až po způsob správy a organizace vlády…

Heian (794 – 1185) – další přesun císařského dvora a hlavního města do Heian-kjó (dnešní Kjóto) předznamenal počátek období Heian. V tomto období dosahuje vrcholu (a začíná upadat) čínský kulturní vliv, dochází k bohatnutí klášterů a vzniká silná vojenská sociální třída. K moci se dostávají silné šlechtické rody, které vládnou ve vzdálenějších provinciích, nebo jejichž zástupci se stávají regenty a vládnou za nedospělého (nebo i dospělého) císaře.

Důležitým politickým faktorem bylo zrušení všeobecné vojenské služby roku 792. Vojáky se začali stávat pouze šlechtici, což ještě zvýšilo moc velkých šlechtických rodů a vedlo ke vzniku soukromých armád.

Jedním z nejmocnějších šlechtických rodů byl rod Fudžiwara, jehož členové byli spřízněni s císařskou rodinou. Fudžiwarové de-facto vládli jako císařští regenti až do doby vlády císaře Go-Sandžó (1068 – 1073). Go-Sandžó nejenže vládl osobně, ale zřídil i úřad pro kontrolu vlastnictví pozemků, což vedlo k zabavení relativně velkého množství půdy, kterou si nárokoval právě klan Fudžiwara. Fudžiwarové se pokusili o návrat k moci o více než 80 let později, kdy během občanské války roku 1156 (tzv. Hógenská vzpoura) se dva bratři z rodu Fudžiwara (Tadamiči a Jorinaga) postavili proti sobě a každý z nich vojensky podporoval jiného následníka o císařský trůn. Oba se také obrátili s prosbou o pomoc na členy dalších dvou vlivných rodin – Taira a Minamoto. Na konci tohoto konfliktu byl klan Fudžiwara mocensky zničen a Tairové a Minamotové stáli proti sobě v dalším boji o moc. Přes dočasné úspěchy klanu Taira v tzv. vzpouře Heidži (1159) se konečným vítězem mocenského boje stal rod Minamoto. Ve válce Genpei (1180–1185) Minamotové naprosto zničili rod Taira a vítězný Minamoto no Joritomo byl císařem jmenován do funkce vrchního generála – šóguna.

Feudální Japonsko (12. – 19. stol)

Pro feudální japonsko je typické mocenské posílení rodů spravujících oblasti mimo hlavní město a ustavení funkce šóguna, jako vojenského správce země. Ačkoliv šógun formálně vládl jménem císaře, důležitost a politická moc vlastního císařského dvora byla minimální a nejmocnější osobností země byl právě šógun.

Historické období Kamakura, které nese název podle Joritomova hlavního města je v dějinách Japonska přelomové – politická moc poprvé formálně přechází z rukou dvorské aristokracie do rukou nově vznikající vojenské šlechty. Ekonomickou základnou této šlechty jsou její velkostatky ve východních provinciích. Ukončení občanské války má také za následek řadu společenských změn a rozvoj umění a náboženského života.

Ačkoliv Minamoto no Joritomo byl velmi silnou osobností, po jeho smrti a smrti jeho synů přešla vláda do rukou rodiny Hódžó (ze které pocházela Joritomova manželka Masako). Rod Hódžó se zásadním způsobem pokusil reformovat soudní systém, když Hódžó Jasutoki vyhlásil platnost vojenského zákoníku Goseibai Šikimoku. Zatímco právo u císařského dvora v Kjótu byla postavena na 500 let starých konfuciánských dogmatech inspirovaných právním systémem čínské dynastie Tang, nový zákoník Goseibai byl postaven na tradičním zvykovém právu, řešil skutečné problémy (vlastnictví pozemků, dědické právo), stanovoval práva, povinnosti a tresty jak pro poddané tak pro vládnoucí aristokracii a po přijetí se stal základním dokumentem japonského práva na dalších více než 600 let.

Když si první mongolský císař na čínském trůnu Kublaj Chán v roce 1259 politicky podmanil Koreu, poslal k Japonskému dvoru vyjednávače s požadavkem na uznání své nadvlády a platby poddanské daně. Odpovědí bylo vyhnání čínských diplomatů po kterém následoval první čínský pokus o invazi (1274). Čínské invazní vojsko bylo mnohem lépe vyzbrojeno a mělo zřejmou vojenskou převahu. Naštěstí japoncům přálo počasí a tajfun zničil zhruba třetinu čínských lodí a přinutil tak zbytek flotily k návratu. Kublaj Chán vyslal roku 1281 druhou invazní vlnu – téměř 100000 vojáků, kteří se vylodili na severozápadním pobřeží ostrova Kjúšú (dnešní Fukuoka). Po několika týdnech bojů přišel opět tajfun, který zlikvidoval čínskou flotilu. Tento „božský vítr“ – kamikaze – byl pokládán za znak nebes, potvrzující morální nadvládu japonců a stal se symbolem, který přetrvává do současnosti.

Ačkoliv šógunát vyšel z invaze jako vítěz a šógun měl zcela zřejmě protekci i u bohů, ekonomicky byla válka naprosto katastrofická a dostala vládu do obrovských dluhů, zejména vůči samurajům. Situace se velmi vyostřila v roce 1324, kdy se císař Go-Daigó pokusil o svržení šógunátu. Pokus o převrat se nepodařil a šógun se pokusil roku 1331 přinutit císaře k abdikaci. Go-Daigó uprchl do Nary, ale byl zajat a poslán do vyhnanství na ostrov Oki. Když císař roku 1333 z vyhnanství uprchl, začala rozsáhlá vzpoura proti šógunátu. Kamakura byla vypálena císařským vojskem a šógun Hódžó Takatoki spolu se zbytkem rodiny spáchali sebevraždu.

Vítězný, ale nepříliš schopný císař Go-Daigó se po návratu do Kjóta chopil moci měl snahu znovuobnovit „staré pořádky“, vrátit se k „tradičním hodnotám“ filosofie konfucianismu a hlavně silně omezit politickou moc samurajů. Toto období, nazývané období reforem Kemmu trvalo pouze krátké tři roky, během kterých se císaři povedlo postavit proti sobě své bývalé spojence – generála Ašikaga Takaučiho a generála Nittu Jošisadu, kteří mu pomohli zlikvidovat kamakurský šógunát.

Po bitvě u Kóbe ve které zvítězil Ašikaga Takauči (a Nitta Jošisada byl nucen spáchat sebevraždu), císař Go-Daigó opět utíká z Kjóta na jih do Jošina, kde zakládá císařský dvůr v exilu. Ašikaga Takauči po návratu do Kjóta dosadil na trůn nového císaře (císař Kómjó – 1336 – 1348) a sám se stává novým šógunem se sídlem v Muromači, jedné za čtvrtí Kjóta. Mezi roky 1336 a 1392 v japonsku existovaly dva císařské dvory (jižní v Jošině a severní v Kjótu) a země žila v neustálých bojích mezi přívrženci obou stran. Po smrti Ašikagy Takaučiho moc jeho následovníků postupně slábla a země upadala do neustále většího chaosu, který vyvrcholil desetiletou Óninskou válkou mezi znepřátelenými rody Hosokawa a Yamana. Během bojů lehly popelem některé části Kjóta a město se téměř stalo neobyvatelným.

Po deseti letech občanské války se šógunát naprosto rozpadl (i když jak šógun, tak císař byli neustále formálně u moci) a nastalo období Sengoku – tzv. období „válčících států“, kdy proti sobě bojovaly jednotlivé provincie, rolníci a nižší šlechta na venkově se bouřily a na konec válčil každý s každým. Období válčících států, stejně jako celé období Muromači oficiálně končí v roce 1573, kdy generál Oda Nobunaga vyhání z Kjóta posledního šóguna rodu Ašikaga.

Kromě téměř nepřetržité občanské války byl pro období Muromači zásadní rok 1543, kdy portugalská loď, která se ztratila cestou do Číny, přistála u pobřeží ostrova Tanegašima. Portugalští obchodníci vezli náklad, který se zrovna japoncům velmi hodil – asi 3000 mušket. Tyto zbraně sehrály později svou roli v bitvě u Nagašina (1575), kdy použitá „západní“ taktika a použití palných zbraní Odou Nobunagou předznamenaly konec tradičních samurajů a budoucí modernizaci Japonska.

Netrvalo dlouho a u japonských břehů se objevují první španělské (1587) a holandské (1609) lodě. S obchodníky samozřejmě přichází i první křesťanští misionáři (1549 – Francisco Xavier, jeden ze zakladatelů jezuitského řádu). Střediskem misionářské aktivity se stává přístavní město Nagasaki a kolem roku 1580 bylo v Japonsku již 150000 křesťanů (asi 2% tehdejší populace).

Historické období, ve kterém Oda Nobunaga začal znovusjednocovat Japonsko nese název Azuči-Momoyama (oficiální trvání zhruba mezi roky 1568–1600), podle sídelních hradů Ody Nobunagy a jeho generála Toyotomi Hidejošiho. Toyotomi Hidejošimu se proces sjednocení Japonska podařilo dokončit, ale jeho mocenské ambice sahaly za japonské hranice – Hidejoši napadl Koreu roku 1592 s cílem pokračovat dále do Číny a Indie. Celá vojenská kampaň se však po Hidejošiho smrti rozpadla a po námořní bitvě u poloostrova Noryang, kde japonská válečná flotila ztratila více než polovinu plavidel se japonská invazní armáda vrátila domů.

Po smrti Hidejošiho nastlo krátké období bezvládí, jehož využil Tokugawa Ieyasu a po vítězné bitvě u Sekigahary se stal šógunem. Historické období vlády šógunátu Tokugawa (1603 – 1868) se nazývá Edo – opět podle názvu sídla šóguna (dnešního Tokia). Tokugawa Ieyasu pokračoval v sjednocování japonska a pro období jeho vlády bylo charakteristické chudnutí vojenské šlechty a naopak bohatnutí obchodníků.

Další zákony se týkaly vztahů mezi šógunem a jeho feudálními správci (dajmió). Tyto zákony přesně přikazovali, jak se mají šógunovi vazalé chovat, jaké mají nosit oblečení, jaké smějí nosit zbraně a zároveň téměř znemožňovaly pohyb obyvatelstva (de facto ustanovovaly nevolnictví). Také bylo stanoveno, že šlechtici musí strávit co dva roky určitou dobu v hlavním městě, kde dlouhodobě žily jejich ženy a děti (tzv. systém sankin kótai). Tento systém formálních rukojmí byl jedním z účinných prostředků, kterým si šógun zabezpečoval loajalitu šlechty a zároveň z ní ždímal peníze (bylo nutno udržovat dvě sídla, jedno v provinciích, druhé v hlavním městě, cestování rodin s velkými doprovody také nebylo zdarma) čímž zabraňoval nárůstu moci lokálních vazalů.

Poté, co Tokugawa Ieyasu zjistil, že není schopen kontrolovat své křesťanské vazaly a obchod, který organizovali, vydal roku 1612 sérii nařízení namířených proti křesťanům, které postupně vedly k vyhnání misionářů, omezení obchodu se západem pouze na přístav Nagasaki (1616), vyhnání Španělů (1624) a k veřejným popravám tisíců japonských křesťanů v roce 1629. Posledním krokem k naprosté izolaci Japonska byl tzv. edikt uzavření země (Sakoku-rei), vydaný šógunem Tokugawou Iemicuem, který zakazoval japoncům cestovat do zahraničí a pokud už ze země odešli, zakazoval jim pod trestem smrti návrat zpět do Japonska. To samé platilo pro evropany, kteří se do Japonska dostali ilegálně.

Přelom 18. a 19. století znamenal pro šóguny rodu Tokugawa zhoršující se ekonomickou situaci kdy rolníci nebyli schopni uživit veškerou šlechtu a samuraje a šógunát se stále více zadlužoval. Situaci nepomohly ani přírodní katastrofy – výbuch sopky Asama (1783), hladomory v letech 1772 a 1786 a následující epidemie. Kromě domácích problémů se začaly stále častěji projevovat i problémy zahraniční – v japonských vodách se začínají objevovat nejdříve ruské a posléze britské lodě, které znamenaly pro zemi v hlubokém feudalismu technologické a vojenské ohrožení. V letech 1832 – 1836 propukl v zemi opět hladomor, který vyústil v řadu rolnických povstání na venkově (provincie Kai) i ve městech (Ósaka).

Noční můrou morálně a ekonomicky rozloženého šógunátu se stal americký admirál Matthew Perry, který se zčista jasna zjevil v červenci 1853 v Tokijském přístavu a chtěl šógunovi předat dopis amerického prezidenta se žádostí o humánní zacházení s trosečníky a otevření dalších přístavů pro americké lodě a umožnění obchodu mezi Japonskem a USA. Když si v březnu roku 1854 přijel pro odpověď doprovázen flotilou osmi bitevních lodí, nezbylo japoncům než uzavřít s Perrym smlouvu, jejíž důsledkem bylo otevření přístavů Nagasaki, Šimoda a Hakodate americkým lodím a přijetí amerického konzula.

Překotná modernizace a snaha o politické reformy a reorganizaci armády vyústily v nepokoje mezi obyvatelstvem spojené s xenofobními náladami namířenými proti všem cizincům a ve spory mezi císařským dvorem a představiteli šógunátu. Začlay se množit útoky na cizince pobývající v Japonsku. Nejznámějším incidentem té doby je pravděpodobně smrt britského obchodníka Charlese Richardsona, který byl zabit samuraji na tókaidské cestě u osady Namamugi, protože odmítl sesednout z koně, když kolem něj projížděl regent Šimazu Hisamicu se svým průvodem (1862). Císař Kómei tyto nálady mezi obyvateli ještě podporoval svým příkazem k vyhnání cizinců (březen 1863). Důsledkem císařského „příkazu“ (který byl spíše politickým výkřikem do tmy, než vážně myšleným nařízením) byly například útoky na kolem proplouvající lodě v pobřežní oblasti Šimonoseki.

Japonsko bylo opět ve stavu občanské války, tentokráte proti sobě stáli šógunát a císař. Poté co císař Kómei zemřel roku 1867 (pravděpodobně na neštovice), na trůn nastoupil jeho teprve patnáctiletý syn jako císař Meidži. V té době se Tokugawa Jošinobu velmi zdráhavě stává posledním šógunem. Ačkoliv se Jošinobu snažil zreorganizovat vládu a zároveň zachovat alespoň minimální moc šógunátu, nepodařilo se mu to a Jošinobu v listopadu roku 1867 rezignoval na svou pozici ve prospěch nového císaře a Tokugawský šógunát oficiálně přestal existovat. Následovaly dva roky bojů mezi stoupenci císaře a stoupenci již neexistujícího šógunátu, známé jako „Válka roku draka“ (Bošin sensó), během které se zastánci šógunátu pokusili založit na ostrově Hokkaidó s pomocí francouzských vojenských poradců nezávislou republiku Ezo. Vojsko této nové republiky bylo však poraženo císařskými vojáky a císař Meidži znovu získal nadvládu nad celým územím Japonska.

Císařské sídlo bylo roku 1868 definitivně přesunuto z Kjóta do Eda, Edo bylo přejmenováno na Tókyó („Západní hlavní město“) a císař nastartoval rozsáhlý program sociálních, politických a vojenských reforem. Začalo období reforem Meidži. Mimochodem, poslední období „Války roku draka“a počátek reforem Meidži bylo volným předobrazem pro hollywoodský film Poslední samuraj.

vaše zkušenosti

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Štefan Varšaník (2013-08-07 11:10:04 )
Vážení páni Zeme vychádzajúceho slnka, chcem Vás požiadať o pomoc. Okrem medzinárodného pomenovania slova tetovanie (tetování)- tatu majú Japonci ešte dva výrazy ! Prosím Vám, ktoré sú to ( v českej transkripcii ) ?

S pozdravom a dôverou Štefan Varšaník, Pasáž 3, 071 01 Michalovce ( Slovakia ).

Diashow Aljaska 2017