Saudská Arábie | Království Saudské Arábie | Střední východ | dalky.cz

novinky 08.12.2006: Přestřelka mezi neznámými ozbrojenci a ochrankou před věznicí Ruwais v saudskoarabské Jeddě si vyžádala dva mrtvé (členy ochranky). O útočnících zatím není nic známo.

Arábie před vznikem Islámu

V 5. století existovaly v severozápadní Arábii tři důležité oázy, kolem kterých vyrostla města. Všechny tři oázy ležely v oblasti nazývané Hejdžáz – v pásmu mezi pobřežím Rudého moře a velkou pouští na východě. Tyto tři oázy byly Yathrib (téměř uprostřed Hejdžázu, dnešní Medina, v horách asi 140 km od pobřeží), Mekka (asi 335 km jižně od Mediny, 70 km od pobřeží Rudého moře) a Taif (město v horách, asi 65 km východně od Meky). Nejdůležitější byla už tenkrát Mekka – měla kvalitní zdroj vody (studnu Zamzam), byla místem jedné z nejdůležitějších svatyň v Arábii a ležela na křižovatce důležitých karavanních stezek.

Někdy v první polovině 5. století se na scéně objevuje muž jménem Kusaj ibn Kilab bin Murrah z kmene Kurajšovců. Kusaj se oženil s dcerou tehdejšího správce Kaaby a později podědil i jeho titul. Kusaj byl zcela jistě svědomitý a moudrý muž – nejen že dal tehdy upadající svatyni do pucu, ale byl aktivní i politicky – byl schopen jednat se zástupci různých znesvářených kmenů (a to byly tehdy všechny) a byl schopen je přimět k vzájemným rozhovorům přičemž hrál roli nestranného arbitra. Převážně díky Kusajovu vlivu získali politické body i jeho ostatní soukmenovci a z Kurajšovců, kteří byli velmi zdatnými obchodníky, se stala vládnoucí ekonomická a politická elita Mekky.

Svůj podíl na vzrůstu důležitosti obchodních stezek procházejících Mekkou (a nepřímo i na vzrůstu bohatsví Kurajšovců) měly i externí politické vlivy. Doprava po Rudém moři trpěla pirátskými nájezdy a Mezopotámie a sever Arabského poloostrova, kudy procházely severní obchodní stezky byla bezpečnostně velmi nestabilním regionem díky růstu sasánovské Persie a vzniku království Lachmovců a Ghassánovců. Kurajšovci uzavřeli dohody s okolními kmeny a nakupovali od nich zejména dobytek, kůži a kovy, které byly těženy v okolních horách. Mekkou však procházelo i zboží z Afriky a Dálného východu – koření, drogy a léčiva, textil a otroci, vše před přeložením na karavany putující do Sýrie a Iráku pěkně zdaněno. Nejen díky svému bohatství, ale i díky vlivu na své okolí byla koncem 6. století Mekka nejdůležitější politickou silou na Arabském poloostrově.

Mohamed a vznik Islámu

Tradiční islámští historikové uvádějí, že vicekrál Abraha, správce Sáby (dnešní Jemen, tehdy území pod nadvládou afrického Aksúmského království) postavil v Sana’a obrovskou katedrálu a nařídil všem svým poddaným (hodně z nich se za jeho poddané nepovažovalo), aby místo Mekky navštěvovali novou křesťanskou svatyni v Sana’a. Nezávislí kočovníci si však dál chodili vyřizovat své vzájemné účty do Mekky. A tak se Abraha po jistém incidentu, který znamenal znesvědcení jeho katedrály (zlé jazyky tvrdí, že si ji někdo spletl s latrínou) rozhodl roku 570 pohanské beduíny přesvědčit o výhodách křesťanství a tak trochu se zahojit na bohaté Mekce. Postavil velikou armádu, kromě koní a jezdeckých velbloudů nastrojil i pár slonů a vyrazil do akce. Slonům se však do posvátného města nechtělo a tak se Abraha i s celou armádou obrátil a vrátil se do Sáby. Od té doby byl rok 570 označován za Rok slona. A právě v té době se narodil chlapec, který se později stal prorokem. Toliko tradice…

Mohamed se tedy narodil (pravděpodobně) roku 570 do rodiny Hášimovců (Banu Hašim), nepříliš bohatého klanu, který byl součástí kmene Kurajšovců. I když mluvit o rodině je poněkud předčasné – Mohamedův otec Abdulláh byl zabit téměř půl roku před jeho narozením v jedné z mnoha tradičních šarvátek a jeho matka Amina jej brzy po narození poslala na výchovu k beduínům do pouště (život v poušti byl pokládán za lepší a zdravější než život v oáze a výchova městských dětí náhradními rodiči byla rozšířeným zvykem). Mohamed se vrátil zpět domů když mu bylo 5 let a o necelý rok později jeho matka zemřela na následek nemoci. Další dva roky jej vychovával jeho dědeček Abd al-Muttalib a poté co zemřel i on se o něj začal starat jeho strýc Abu Talib, tehdejší vůdce Hášimovského klanu. A jelikož to s Hášimovci v té době šlo ekonomicky poněkud z kopce, pro sirotka Mohameda to určitě nebyl žádný med.

Mohamed nejprve doprovázel na obchodních cestách svého strýce a brzy si získal velmi dobrou pověst. Ačkoliv se Mohamed rozhodně nemohl považovat za zkušeného, přesto jej Abu Talib doporučil velmi bohaté obchodnici Chadídži, která hledala zprostředkovatele, který by jel s její karavanou do Sýrie a vedl veškerá obchodní jednání jejím jménem. Mohamed práci přijal a jeho první samostatná cesta byla obrovským obchodním úspěchem. Následovaly další Mohamedovy cesty a postupem času se obchodní vztah mezi Mohamedem a Chadídžou změnil v osobní a Chadídža (v té době již dvakrát vdovou) nabídla Mohamedovi sňatek. Podle historiků byl jejich vztah velmi šťastný a laskavá Chadídža byla jedním z faktorů, která formovala Mohamedův náhled na svět.

Co se dále dělo ve skutečnosti dále není zcela jasné (západním historikům, muslimové v tom pravděpodobně zcela jasno mají…). Mohamed chodíval meditovat do jedné z mnoha jeskyní nad Mekkou (jeskyně je dnes známa jako Hira, pod vrcholem Džebel an-Núr), kde jej jednoho dne dle jeho slov navštívil archanděl Gabriel a oznámil mu, že si jej Bůh zvolil jako svého proroka. Tato událost měla na Mohameda obrovský vliv – zpočátku sám nevěděl, co si o tom všem má myslet, údajně měl deprese a dokonce uvažoval o sebevraždě. Následovaly tři roky, kdy Mohamed žádná zjevení neměl a většinu času ztrávil meditací, duchovními cvičeními a kázáním své rodině a přátelům, kteří víceméně tajně konvertovali k novému náboženství.

Kolem roku 613 začal Mohamed kázat veřejně a z počátku neměl moc velký úspěch. Většina „nových“ muslimů byli lidé nižšího sociálního postavení, chudí a otroci. Mohamed a jeho věrní byli zezačátku ostatními Kurajšovci pouze zesměšňováni, ale v okamžiku, kdy Mohamed začal kázat proti uctívání „pohanských“ bohů, začalo jít do tuhého. Kurajšovci zkoušeli použít cukr i bič – z jedné strany nabízeli Mohamedovi, že jej přijmou mezi úzkou skupinu bohatých obchodníků a snažili se jej dotlačit do (pro něj) ekonomicky výhodného sňatku, z druhé strany byli jeho příznivci fyzicky napadáni, mučeni a zabíjeni.

Celá situace byla pro Kurajšovce velmi nepříjemná už z toho důvodu, že právě oni byli správci Kaaby a Mohamed (jeden z nich) de-facto útočil na jejich náboženskou a morální autoritu. Situace se nakonec vyhrotila do té míry, že Kurajšovci vyhlásili úplný bojkot všech muslimů, což se dotklo nejen muslimů samotných, ale i jejich rodin – zejména Hášimovců. Mohamed musel najít nějaké řešení a nakonec pro sebe i své následovníky přijak azyl v oáze Yathrib (dnešní Medina). Odchod muslimů do Mediny roku 622 je označován jako hidžra a tento okamžik je počátkem muslimského kalendáře.

Odchod do Mediny znamenal pro muslimy také ztrátu veškerého majetku, který zůstal v Mekce. Tento problém se Mohamed rozhodl řešit tradičním způsobem – začal přepadávat karavany směřující z Mekky. Na jeho obhajobu může být podotknuto, že tyto karavany byly financovány z majetku, který byl muslimům zkonfiskován po jejich útěku z města. Kurajšovci si to samozřejmě nechtěli nechat líbit a tak jednoho krásného březnového odpoledne roku 624 došlo k první opravdové bitvě mezi muslimy a Kurajšovci u Badru, místě na obchodní stezce mezi Mekkou a Medinou. Mohamed a jeho vojáci u Badru zvítězili proti mnohonásobné přesile a tato bitva měla pro Mohameda obrovský význam - muslimové se poprvé ukázali jako síla, se kterou je třeba brát vážně.

Politická i ekonomická moc Kurajšovců postupně slábla a Mekka byla Mohamedem znovu získána roku 630. Nepíšu „dobyta“ zcela záměrně – v okamžiku, kdy Kurajšovci uviděli Mohamedovo vojsko, se Mekka vzdala. Téměř všichni její obyvatelé konvertovali k islámu a Mohamed proměnil Kaabu v čistě muslimskou svatyni. K islámu postupně konvertovali i ostatní arabské kmeny a islám se postupně stával silou, se kterou bylo třeba počítat. Mohamed zemřel 8. června 632 v Medině.

Období kalifátu a růst impéria

Mohamedova smrt znamenala relativně velký problém – Mohamed neměl nástupce, kterého by uznávali všichni jeho následníci. Spor mezi původními muslimy, kteří přišli do Mediny spolu s Mohamedem (Muhadžírun) a „novými“ muslimy z Mediny (Ansar) byl nakonec vyřešen Umarem ibn Al-Chattábem, jedním z Mohamedových blízkých společníků. Umar navrhl, aby se novým vůdcem muslimů (kalífem – doslova „následovníkem“) stal Mohamedův přítel Abu Bakr. Abu Bakr měl od samého začátku plné ruce práce. Relativně rychle se mu podařilo zkonsolidovat situaci na Arabském poloostrově – v takzvaných odpadlických válkách (ridda) sjednotil všechny arabské kmeny a zároveň začal rozšiřovat území směrem na severovýchod (na úkor Sasánovské Persie) a severozápad (do Sýrie – na úkor Byzantského impéria – a do Egypta). Abu Bakr zemřel v srpnu roku 634 pravděpodobně na komplikace spojené s nachlazením a byl pochován v Medině, vedle svého předchůdce Mohameda. Abu Bakrovým následníkem se stal Umar, Abu Bakrův přítel, rádce a muž, který jej před dvěma lety navrhl jako jako prvního kalífa.

Umar pokračoval v Abu Bakrově díle a během jeho vlády byla dobyta Mezopotámie a část Perské říše, na severovýchodě dobyl Palestinu, Sýrii, Egypt a kus severní Afriky. Umar je historiky považován za naprosto zásadní osobnost, která vedla rozmach muslimské moci ze své kolébky na Arabském poloostrově. Umar byl zavražděn roku 644 perským otrokem při modlitbě v mešitě a byl pochován vedle svých předchůdců Mohameda a Abu Bakra.

Po Umarově smrti byl zvolen kalífem další z původních Mohamedových následovníků - Usmán ibn al-Affan. Za jeho vlády dosáhlo arabské impérium na západ až do Maroka, na sever do Arménie a Ázerbajdžánu a na východě do Pákistánu. Usmán zavedl několik důležitých ekonomických a zemědělských reforem a kromě posilování pozemního vojska se věnoval i budování vojenského námořnictva. Pro muslimy je ale pravděpodobně nejdůležitější jeho úloha jako člověka, který uspořádal texty tvořící Korán do podoby, v jaké je známe dnes.

Pozdní léta Usmánovy vlády jsou ale již problematická. Na scéně se objevují jeho političtí odpůrci, kteří mu vytýkají korupci a protekční chování ke svým přátelům a členům rodiny. Usmán velké množství svých přátel umístil na vysoké byrokratické posty všude v kalifátu. Odpor vůči Usmánovi vyvrcholil ozbrojenou vzpourou, při které byl Usmán v červenci 656 v Medíně zavražděn.

Jeho nástupcem se po mírném cukání stal Ali, který si tímto zadělal na pořádný problém, protože neměl jednohlasnou podporu. Veřejně proti němu vystoupila Aiša (jedna z Mohamedových manželek), která jej nepřímo obvinila z Usmánovy smrti a odmítla ho podporovat. Bitva mezi Alím a Aišou u Basry v dnešním Iráku byla jednou z prvních bitev nadcházející občanské války, ne jejímž konci roku 661 byl zavražděný Alí a zruinovaný kalifát. Nástupcem Alího se stal jeho protivník Muawíja, bývalý správce Sýrie, dosazený do svého úřadu Usmánem. Muawíja přestěhoval své hlavní město do Damašku a stal se zakladatelem první arabské dědičné vládnoucí dynastie – Umájovců.

pokračování příště…